Elessarelanese | Chladná noc

Natahuje ruku k dřevu tvořící oplocení osady, ale rychle ji otáhne. Zamrazí se mu v zádech, když se nahoře mihne jakási osoba, ale i tak chce dovnitř. Dá se vůbec žít bez rodiny, vzpomínek, lásky? Zbaběle utekl s ránami po boji. Na jeho košili ještě stále je viditelná krev. Rudá krev z ran, co utržil. Neustojí ten pocit osamění a bezvládně padá do bílé peřiny. Bez touhy vstát, jen s chtíčem umrznout nebo být nalezen. Kdo ví. A jen vítr zpívá o tom, jak ztracený poutník hledá přístřeší. Přístřeší někde, kde ho nesnáší, odkud jej vyhnali. Dávno ztratl pojetí sám o sobě. Dobro, zlo. Anděl, démon. Neví. Možná je obojím, ale co to řešit, do rána být nemusí. Sníh roztává jen pod stopou horkých slz tekoucích z jeho očích. Těch, kde už nelze najít naději. Jsou prázdné, bez světla, co je dřív zdobilo, chuť žít dávno odešla jinam. Možná do skrytých naivních snů, co zatlačil hodně hluboko, jen aby už více nekrvácel ...