Elessarelanese | *volnost*

 Pohlédl k nebi ...rudá obloha odrážela prolitou krev dnešního večera ...podepsal se na ní, ale nemohl se přiznat ke všem hříchům ...když začínáš vnímat, je to horší než žít v nevědomosti ...jeho oči se ovšem nezalily slzami ...dál nehnutě stál a sledoval příval smutku zakrývající srdce ostatních ...nezlomná srdce plné odvahy ...teď zlomená ...ale já už nespěchám ...jeho hlas zněl tiše a jistě ...byl silný a stál si za tím, co řekl ...byl klidný stejně jako když před pár hodinami popíjel víno ...ale neměl by být ...mozaika příběhů tvořená na jeho kůži poukazovala na to, že ho nerozhodí pár smutných okamžiků, pár chladný nocí ...ale druzí vrhali nechápavé pohledy a nutily cítit lítost ...ale skála se nepohne při pokusu u posunutí ...a on byl stálý ...jen jeho duše uvnitř plakala nad věčnou samotou a živila se vlastní krví ...moc vykoupená tím nejcennější ...cesta života lemovaná hříchem a jizvami ...a konec se zdál na dosah ruky, když měsíc vlézal na scénu ...ale nedělo se tak ...stít hlavu bylo vždy málo ...a jeho vlastní mučení bylo naopak vynikající ...jenže kdo to ocení? ...pohledy se spojovaly směrem k jedné hvězdě naděje ...která mlčela jako hluboký oceán melancholie v němž denně smáčel své tělo i mysl ...a kolo života se bude točit dál než přijde poslední rána do žeber a zad, jenž zlomí kosti v nohách dříve tak pevných ...a konečně si možná uvědomí, že je úplně sám ...